Tyristory

Tyristor je typ křemíkového řízeného usměrňovače. Má čtyři vrstvy, z toho tři polovodičové a jednu kovovou.

Zdroj fotografie: Pexels

Tyristor lze použít v tyristorových aplikacích nebo tyristorových obvodech k zapínání a vypínání elektrického proudu. Jsou široce používány v systémech řízení výkonu, protože zajišťují vysokou napěťovou izolaci mezi primární a sekundární stranou obvodu a zároveň jsou schopny odolávat velmi vysokým napětím, aniž by se porouchaly. Dvě vnější vrstvy tyristoru (anoda a katoda) tvoří jednu elektrodu, zatímco střední vrstva typu p tvoří další elektrodu.

Tyristor je vybaven sestavou tří elektrod. Dvě z nich – katoda a anoda – jsou připojeny k vnějším vrstvám. Třetí – nazývaná hradlo – k prostřední z nich typu p.

Vodivý stav nastane, když se na hradlo přivede vhodný signál (spouštění), probíhá od anody směrem ke katodě a trvá, dokud proud mezi nimi nepřestane téci. Po sepnutí tyristory pokračují ve vedení poté, co na hradlech tyristorů přestane působit napětí, které může mít buď kladnou, nebo zápornou charakteristiku v závislosti na aplikaci tyristoru, k níž slouží v tyristorových obvodech .

Výhody

– vysoká účinnost

– nízké ztráty při zapnutí

– jednoduché řídicí systémy

– tyristory mohou spínat proudy v řádu tisíců ampérů a napětí v řádu kilovoltů

Nevýhody

– doba sepnutí tyristoru je relativně dlouhá (v mikrosekundách)

– rychlost spínání tyristorů se značně liší v závislosti na podmínkách zatížení. Tyristory musí být řízeny rychlým obvodem hradla, který spíná rychlostí od 100 kHz do 20 MHz, v závislosti na typu tyristoru a aplikaci .

Tyristor se jako elektronické zařízení používá již více než 50 let. Jeho vývoj začal u zařízení s bodovým kontaktem, pak přešel na křemíkové řízené usměrňovače a nakonec se vyvinul do vysokonapěťových tyristů s vypínacím hradlem, které se ukázaly jako užitečné v oblasti.

Aplikace tyristorů

Aplikace tyristorů nebo tyristorové obvody pro zapínání a vypínání elektrického proudu – jsou široce používány, protože zajišťují vysokou napěťovou izolaci mezi primární a sekundární stranou obvodu, přičemž jsou schopny odolávat velmi vysokým napětím, aniž by se rozbily – dvě vnější vrstvy (anoda a katoda) tvoří jednu elektrodu; střední vrstva typu p tvoří další elektrodu.