Je mu 93 let a nikdy neopustil Černobyl. „Ostatní zemřeli na strach a úzkost. Na svém životě jsem nic měnit nemusel.“

Jestli vás někdy napadlo, jak se asi žije v opuštěných oblastech, pravděpodobně vám nevyvstala na mysl zrovna oblast Černobylu, která je sama o sobě velmi specifická.

Zdroj fotografie: S vědomím Ivan Shamyanok

Ivan Šamajnok říká, že tajemství dlouhého života je neopouštět rodné místo ani tehdy, pokud se jedná o běloruskou vesnici, kterou otrávil radioaktivní spad z jaderné havárie. Dne 26. dubna 1986 poslal zpackaný bezpečnostní test v Černobylu jaderný oblak hořícího prachu napříč Evropou. Více jak 100 000 lidí bylo nuceno okamžitě opustit své domovy, protože se staly součástí navždy vyloučené zóny.

Zůstal ve svém rodišti a nic mu není

Zóna má přibližně velikost Lucemburska. Šamajnok a jeho žena odmítli nabídku přesunu do bezpečí. Nikdy přitom nepocítili žádné zdravotní komplikace na následky radiace. Ve vesnici byly opuštěny všechny domy kromě dvou. Teď je jeho žena mrtvá a děti se odstěhovaly. Ivan tu žije jen se svým synovcem, který bydlí na druhé straně vesnice. „Vrátí se někdy ostatní? Ne, nevrátí,“ říká. „Ti, kteří chtěli, už jsou po smrti.“

Zdroj fotografie: S vědomím Ivan Shamyanok

Více než tři desetiletí od nejhorší jaderné katastrofy vrhají nové světlo na dlouhodobý dopad takové události na lidské zdraví. Dle oficiálních zdrojů byl počet mrtvých jen 31 lidí. Mnohem víc jich ale zemřelo na související choroby, jako je rakovina. Celkový počet mrtvých spojený s touto havárií včetně dlouhodobých následků je dodnes předmětem mnoha debat a sporů. „Moje sestra tu bydlela se svým manželem. Rozhodli se odejít a zakrátko byli oba pod zemí.“

Smrt ze strachu, sklenka na zdraví

„Zemřeli na strach a úzkost. Já se nebojím. Trochu si zazpívám, projdu se na hřbitov. Beru věci pomalu a tak tu plyne život,“ říká Ivan, když jde do chléva obstarat prasata. Prohlašuje, že jeho život se od exploze reaktoru v Černobylu nijak nezměnil. On a jeho rodina pokračovali v konzumaci zeleniny a ovoce, které jim roste na dvorku. Nechali si krávy, prasata a kuřata. Měli tak mléko, vejce i maso a nic víc k životu nepotřebovali.

Zdroj fotografie: S vědomím Ivan Shamyanok

Šamajnok žije tichý život. Každý den vstává v 6 hodin ráno, když se z jeho rádia ozve národní hymna. Pak zapálí stará železná kamna, aby si ohřál snídani, nakrmí prasata i svého psa. V rohu pokoje visí na zdech ikony. Podle svého tvrzení nemá žádné zdravotní problémy. Nicméně si občas bere léky a dává si malou sklenku vodky na zdraví. Hlavně před jídlem, aby povzbudil chuťové buňky. Nabízí se samozřejmě otázka, kde nakupuje.

Zásobování, věrný pes a příroda v zóně

Dvakrát týdně se ve vesnici objeví pojízdný obchod. Když je sobota, dorazí k Ivanovi jeho vnučka, uvaří mu jídlo na celý týden a poklidí mu. Jeho jediným společníkem je pak věrný pes Bosy, který se povaluje na opuštěné silnici protínající celou vesnici. Do vnitřní zóny kolem Černobylu mají povolen vstup pouze zaměstnanci elektrárny, dále vědci a na omezenou povolenku účastníci exkurzí. Do vnější se na vlastní nebezpečí dostanou i civilisté.

Jde spíše o lidi vyššího věku, kteří dostávají státní příspěvek na nákup bezpečných potravin, které pochází „zvenku“. Zóna sahá za hranice Ukrajiny, hlavně do Běloruska a částečně i Ruska. V Bělorusku bylo zasaženo na 30 kilometrů za státní hranicí. Bělorusko toto území vyhlásilo za národní rezervaci se zakázaným, respektive nedoporučovaným vstupem. Absence lidí v oblasti dovolila přírodě nerušený rozvoj a zabrání si území zpět.